Brána do světa snů a nadějí...

Stalo se... Vyskytla jsem se zde!

Světlo. Jedna z „nejobyčejnějších“ věcí, které si ani neuvědomujeme. Nedá se jíst, nevoní a nemá chuť, neslyšíte ho a skoro nic neváží.

Kdyby nebylo světlo, museli bychom po tmě tápat a nahmatávat věci. Mohli bychom narazit do zdi, praštit se do hlavy, anebo trefit otevřené dveřní křídlo nosem. Kdyby nebylo světlo, bloudili bychom v temnotě.

Kdyby nebyla tma, považovali bychom světlo za samozřejmost, nedokázali bychom si představit, jaké je to, žít ve tmě. Přišli bychom o spoustu pocitů. O strach z neznáma a z tmy. O pocit hledání světla. O potěšení z toho, když něco pochopíme, protože nám to bylo osvětleno.

Ačkoliv se člověk rodí ze tmy do světla, myslím si, že ve skutečnosti se rodí ze Světla do Tmy. Smyslem jeho života je projít Tmou, něco se naučit a znovu doputovat do Světla. Do svého Domova.

Život je jako jízda dlouhým temným tunelem. Máme světla reflektorů a vidíme chabě osvětlený kužel prostoru před sebou. Neuvědomujeme si ale, že jedeme v tunelu. A tak to šero kolem, šedivé betonové zdi a smrádek z výfukových plynů považujeme za opravdový život.

Jednoho dne přijde Smrt a všechny nepodstatné, povrchní rozdíly mezi jednotlivými cestujícími tunelem života srovná. Ze všech zbude hromádka hlíny. A ještě něco zbude. Něco, co je neviditelné. Duše.

Obraz tunelu a světla na jeho konci je obrazem života a toho, co je po něm. Toho, co se stane, až narazíme do černé betonové zdi s nápisem SMRT, která se náhle objeví za zatáčkou. Už jste o ní slyšeli? O smrti. O černé betonové zdi, o kterou se rozplácnete.

Bojíte se?

Příběh, o kterém vypráví tato píseň, je příběhem člověka, který toužil dotknout se hvězd. Vypráví o odvěké lidské touze po nekonečnu, po vrcholcích hor a hlubinách oceánů, po dálavách vesmíru i planoucích hvězd. O vůli překonat sama sebe, překonat bolest i odříkání a dokázat nemožné. Vydává se směle vpřed, vstříc poznání zapovězených světů - poznání věčnosti.